„V naší rodině teď měříme hodnoty jiným metrem než předtím,” říkají pěstouni

V rámci Týdne náhradního rodičovství byly realizovány tři rozhovory. Jedním z nich je i rozhovor s pěstouny z Libereckého kraje.

Proč jste se rozhodl/a stát pěstounem? Co Vás motivovalo?

Rozhodnutí trvalo několik let, v první fázi mě zaujal nějaký článek o pěstounské péči, který nastartoval zájem mojí rodiny o tuto problematiku. Rozhodli jsme se nabídnout své rodinné zázemí někomu dalšímu, kdo neměl tolik štěstí v životě. Naše biologické děti nám již odrostly a my s manželem měli dost energie na to, abychom se postarali o někoho dalšího. Naší hlavní motivací bylo někomu pomoci, aby náš život měl nějaký další smysl a rozměr.

Jak vnímalo toto rozhodnutí vaše okolí? S jakými reakcemi jste se setkal/a?

Naše nejbližší rodina to vnímala velmi pozitivně, od začátku nám fandila a podporovala nás. Reakce ostatních známých a přátel byly také vesměs pozitivní. Občas se někdo podivil, proč si komplikujeme život. Většina lidí narovinu řekla, že oni by to z různých důvodů nezvládli, což mě celkem překvapilo.

Pěstouni musí projít přípravou. Byla pro vás přínosná? V čem?

Příprava budoucích pěstounů je velmi přínosná. Do doby, než nám příprava začala, jsme měli o pěstounství a přijímaných dětech velmi zkreslené představy. Různá témata a praktická cvičení či ukázky nás tvrdě posadily do reality. Díky celé přípravě jsme byli opravdu připraveni řešit různé situace nejen s přijatými dětmi. Mnoho témat se prolíná s běžným životem a pomohlo i nám osobně.

Za jak dlouho Vám bylo svěřeno dítě po tom, co jste byla zařazena do evidence jako pěstoun/ka? Jaká byla vaše očekávání? Překvapilo Vás při jeho příchodu něco?

Do evidence jsme byli zařazeni v březnu. Telefonát z krajského úřadu o vytipování dítěte jsme obdrželi začátkem května, takže jsme nečekali ani dva měsíce. Nicméně po dokončení přípravy v půlce února se všechny další kroky nekonečně vlekly a natěšená rodina začínala být chvílemi skeptická. Když jsme se konečně dočkali, a z telefonu se dověděli, že nám vytipovali 2 letého klučinu (naše představa bylo 3-5 leté dítě), nastalo dlouhých 5 dní, než došlo na schůzku na krajském úřadě, kde jsme měli být seznámeni se spisem dítěte. Celých 5 dní jsme doma nemluvili o ničem jiném a tipovali, jak bude vypadat, jak se jmenuje, jestli zvládneme takového prcka a spoustu dalších otázek. Všechny obavy jakoby se vypařily po seznámení s prckem, který od začátku naprosto zapadl do naší dost akční rodiny. První dny a týdny se u nás seznamoval s běžným životem a my si též zvykali na nový režim s tak malým dítětem. Naše biologické děti byly již velké (věk 18 a 16let). Změnilo se toho mnoho - od slovníku, který nebyl nijak vulgární nicméně pro malé dítě asi ne úplně pochopitelný a vhodný, přes změny večerního klidu, pravidelnosti společných jídel a mnoho dalšího. Vše přišlo naprosto spontánně a prcek se u nás velmi rychle a dobře adaptoval.

Nemůžu říct, že by mě něco moc překvapilo, protože jsme na to byli připraveni. Náš prcek k nám šel z dětského centra, kde strávil 1 rok života. Před tím byl u své matky. Byl velmi živý a roztěkaný. Uměl vše, co děti z ústavu – papat lžičkou, obléknout a svléknout se, na pokyn uměl jít spát, vůbec se nebál spát v cizí posteli, nosil pleny a uměl několik slov jako auto, mašinka nebo teta. Pro nás běžné věci ale neznal – praní prádla v pračce, nakupování, vaření jídla a další. Vše velmi rychle dohnal, zapadl i do širší rodiny, začal navštěvovat mateřskou školu, kde je na stejné úrovni jako jeho vrstevníci.

S jakými mýty o pěstounské péči se nejčastěji setkáváte?

Nemohu říci, že se s nimi setkávám osobně, ale obecně ve společnosti kolují různé mýty. Nejčastější je ten, že to pěstouni dělají pro peníze.

Co je na tom být pěstounem nejtěžší a co Vám naopak dělá největší radost?

Nejtěžší na pěstounství je úřední šiml a byrokracie, která v Česku bohužel stále staví velké překážky. Velmi těžké je také přijmout fakt, že rodič dítěte, i přes všechny okolnosti, zůstává na prvním místě, co se týká práv na dítě, a pěstoun až na tom posledním. A co je nejhorší, že velmi často tato práva biologické rodiny převyšují zájem dětí, který by měl být vždy na prvním místě.

Radost nám dělá každý den s naším prckem, protože nám každý den ukazuje, jaký velký kus cesty ušel. Každý den nás něčím rozesměje, nebo dojme a vidíme, že je tohle ta správná cesta pro každé dítě - žít život v rodině, mít mámu a tátu, kteří ho milují jako vlastního.

V naší rodině teď měříme hodnoty jiným metrem než předtím a jsme rádi příkladem pro naše děti. Pomoc druhým by měla být součástí života každého z nás a věřím, že i oni budou toto poslání šířit dál a z toho mám opravdu radost.

Teď když víte, co obnáší být pěstounem, šli byste do toho znova?

Určitě bych do toho šla znovu, má to velký smysl a dětí, které potřebují svou rodinu je stále mnoho. I naše rodina uvažuje o přijetí druhého pěstouněte. Chuť a sílu na to určitě máme.