Trauma z koncentračních táborů si nesou dodnes. Liberecký kraj na ně ale nezapomněl

Symbolickou sumou 2.500 korun pro každého ocenilo v pondělí 5. září vedení Libereckého kraje bývalé vězně koncentračních táborů. Mnozí byli odvlečeni do vězení jako malé děti. A mnozí se z nich vrátili jako sirotci, když v koncentračních táborech přišli o oba rodiče.

V zastupitelském sále Libereckého kraje se sešlo 18 bývalých vězňů, kteří žijí v Libereckém kraji. Doprovázeli je jejich příbuzní a přátelé. O symbolickou částku ve výši 45 tisíc korun jako malou náplast na útrapy bývalých vězňů, kteří si své trauma nesou v sobě dodnes, požádal vedení kraje Český svaz bojovníků za svobodu.

Nejmladšímu z bývalých vězňů je dnes 74 let, nejstarší Margit Příborská má 96 roků. Přítomným poděkoval za jejich statečnost hejtman Libereckého kraje Martin Půta, který je spolu s náměstkyní pro sociální věci Lenkou Kadlecovou odměnil i drobnými dárky. Dámy dostaly navíc od hejtmana růži.

„Dějiny by se neměly vykládat podle toho, kdo je zrovna u moci,“ zdůraznil Martin Půta. „Vy jste tvořili historii naší země. A právě k lidem, kteří tvořili historii, bychom měli přistupovat s větší úctou,“ dodal.

Osmdesátiletou Boženu Tomšovou, která žije v Jablonci, odvlekli nacisté po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha do tábora přímo ze školní lavice. Tehdy jí bylo šest let. Rodiče, podezřívané z napomáhání atentátníkům, už nikdy nespatřila. Oba skončili v Mauthausenu, otce zastřelili, matka byla poslána do plynové komory. „Byla jsem ve skupině padesáti dětí v Plané nad Lužnicí. Měli jsme štěstí v tom, že nás paní vychovatelka, která nad námi měla dozor, učila tajně číst a počítat. Čeští četníci nám do tábora také tajně pašovali tužky a sešity,“ zavzpomínala Božena Tomšová. „Rodiče mi chyběli velmi, celý život,“ povzdychla si. Vychovali ji příbuzní.

Terezínem prošel dnes devětasedmdesátiletý Liberečan Ivan Frankel. Pocházel ze smíšeného manželství. Do koncentračního tábora nastoupil s tatínkem. Matka byla jako árijka ušetřena. Otec z tábora utekl 4. května. Rodina se sice po válce sešla celá, ale dlouho to nevydrželo. V tehdejší divoké poválečné době se rodiče Ivana Frankela rozvedli. Sám chlapec odnesl útrapy vězení těžkou spálou a planými neštovicemi. K tomu se přidala tuberkulóza, ze které se léčil až do roku 1955.

„Poděkování od kraje mě potěšilo, i to finanční ocenění. Každá koruna je dobrá,“ řekl Ivan Frankel. „Škoda jen, že nepřišlo dřív. Už vymíráme,“ doplnil.

Částku 45 tisíc korun věnoval někdejším vězňům sociální resort náměstkyně hejtmana Lenky Kadlecové. „V době, ve které jste žili, nebyla slova jako vlastenectví a oddanost své zemi prázdným pojmem. Děkuji vám, že vy a váš svaz pomáháte vrátit těmto pojmům obsah, jež jim náleží. Už jednasedmdesát let žijeme v míru. Neumíme si představit, že bychom za svobodu země dávali všanc své životy nebo riskovali dlouhodobé vězení,“ podotkla náměstkyně hejtmana Lenka Kadlecová.