Hřbitov u kostela Narození sv. Jana Křtitele v Kamenickém Šenově

Spolek SONOW z Kamenického Šenova

Jak to tenkrát vlastně bylo? Založili jsme se z lásky k Šenovu, ale taky trochu z frustrace. V roce 2004 jsme si totiž (nejen) já s Radkem Musilem a Václavem Frömmelem lízali rány z neúspěšného odboje proti navrhované podobě parkoviště pod Panskou skálou. Ta mimochodem zahrnovala i zboření barokní kapličky a pokácení aleje. Vrcholem odporu bylo referendum, které ale Město prozíravě vyhlásilo až na 17. prosince 2005. Vyšlo mu to. Ve vánici moc lidí nepřišlo - a parkoviště stojí.

Ale, všechno zlé je k něčemu dobré! V rámci “pracovní terapie“ jsme chtěli začít dělat něco pro město, ale po svém a nezávisle na Městě. Zároveň jsem čerstvě prošel seminářem o rozvoji občanské společnosti a spolkové činnosti. Tak se stalo, že jsme se my tři sešli pod Nepomuckým a domluvili se, že ho vysvobodíme z křoví: vždyť to jde i bez peněz! Ale když jsme jej vyklučili, tak bylo vidět, že náš barokní klenot je tak chatrný, až nad námi kroutí hlavou. Ty peníze by to přeci jen chtělo! Tak jsme 28. října 2004 s našimi ženami U Tůmů, u piva, v dobrém rozmaru založili Občanské sdružení SONOW. Tehdy pod Radkovým vedením. Přidali se rodinní příslušníci, celá rodina Musilova, Brzkovi, Hrůzek, Vrtiška, Hotařovi, holky Hruškovy, Janovský, Matys… My tři byli z nejmladších, v Kristových letech, ale většina z nás tehdy byla čerstvě v důchodu. Jenže samí “srdcaři“ (ne kardiaci!) a plní elánu!

Nechtěli jsme dělat na obecním, tak jsme se tehdy domluvili s otcem Bečičkou a začali brigádničit na úžasném, ale tehdy zcela zpustlém farním Starém hřbitově. Vyřezávat nálety, sekat, hrabat, natírat… Na pozadí hezky posekaného pažitu ale o to víc “vynikal“ tragický stav jeho úžasné sochařské kulisy. V roce 2012 jsem se doslechl o dvou čerstvých absolventkách AVU, Evě Míčkové a Hance Novákové. Ty nám tehdy s podporou Libereckého kraje zrestaurovali 2. nejstarší náhrobek. Od té doby jsme si s našimi restaurátorkami (a Libereckým krajem) věrní. Eva Míčková nyní dokonce se svými vlastními studenty. V roce 2015 se Winfried Kern s Walterem Erlenbachem ze Spolku přátel Kamenického Šenova z Rheinbachu nabídli, že nám vypomůžou s financováním. Připravili jsme společně Projekt záchrany Starého hřbitova a poskládali financování od nich, z Česko-německého fondu budoucnosti a od Libereckého kraje. V roce 2024 máme už IX. etapu projektu a naše “zahrádka“ už dávno nepůsobí bezútěšně. O Starém hřbitově nyní říkáme, že je “galerií pod širým nebem a meditační zahradou“.  Jsou na něm dubové lavičky, z výtvarné soutěže sklářských škol v Rheinbachu a Šenově vzešel návrh na jeho informační systém… Se sekáním trávy nám se svou technikou pomáhá Městská četa. Návštěvnost roste a máme z toho radost, jen nám ji trochu kalí ta čím dál víc omšelá kostelní fasáda.

Krom našeho hřbitova opravujeme drobné sakrální památky v Šenově a na Práchni. Pro lidi pořádáme Dušičky na Starém hřbitově, Den architektury, a s Městem Noc kostelů, Posvícení, a občas i Adventní koncerty v prácheňském kostele. Se Sklářským muzeem překládáme knihy od Harryho Palme (Kamenický Šenov a jeho Starý hřbitov - vydáno 2018, 2022). Smyslem našeho snažení není konzervování, ale kultivování. Jak máme ve stanovách: “Usilujeme o rozvoj Kamenického Šenova, který respektuje jeho historicky dané kvality.“      

A jak jsme na tom s Městem? Ani po 20 letech to není idyla. S každou změnou na radnici jako bychom byli odsouzeni začínat s budováním našich vztahů od nuly. Pak bušíme u hluchých na vrata a jen zpětně a kriticky komentujeme záměry Města týkající se veřejného prostoru a veřejných budov. Je to škoda, protože spolupráce by byla městu prospěšnější. A máme obavy o budoucnost Eliášky, Muzea, Kina, Sokolovny, Dolní školy, ledárny, našich kostelů, … a štve nás, že na to všechno “nemáme“.

Radim Vácha – momentální předseda