2015

 

prof. Dr. Hans Hiller – za celoživotní přínos v oblasti rozvoje mezinárodních vztahů

Profesor Hans Hiller se narodil v r. 1927 v St. Gallenu, ve Švýcarsku. Po základní škole a gymnáziu v St. Gallen, studoval na Univerzitě v Zurichu dějiny a nauku o státu. Po složení doktorátu začal učit a vlastně celý život učil na Kantonální škole v St. G dějepis, němčinu a latinu. Ke stému výročí školy sehrál se svými žáky loutkové divadelní představení, které se pro velký úspěch několikrát opakovalo. Výsledkem bylo založení stálého loutkového divadla. Zde Hans poznal svoji ženu Ursulu a spolu divadlo 30 let úspěšně vedli. Provedli 90 inscenací, sehráli přes 3300 představení. Divadlo už pod novým vedením funguje nadále. Po československé sametové revoluci Hans spolu s prof. Janem Tichým, který trávil léta své emigrace v St. Gallenu, zorganizovali darování repasovaných kopírek (za komunistů velmi nebezpečného zboží) libereckým institucím. Leč u kopírek to neskončilo. Z materiální pomoci se stala záhy výměna know-how a dne 6. 6. 1990 byla podepsána smlouva o vzniku Kooperace St. Gallen – Liberec. Kooperace měla za úkol umožnit navázání kontaktů mezi osobami a institucemi obou zemí, které by pak pokračovaly dále bez zásahů Kooperace. Nešlo v žádném případě o komerční záležitost. Kooperace St. Gallen – Liberec (Liberecký kraj) se během let stala zřejmě největší kooperací mezi Východem a Západem. 

doc. ak. mal. Eva Kubínová – za celoživotní přínos v oblasti kultury

Akademická malířka Eva Kubínová (21. 2. 1925) vyrůstala v Jičíně. Studentská léta trávila v Praze, kde absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru Karla Svolinského. Na začátku 50. Let se přesunula do Liberce. V Liberci se aktivně začala podílet na vytváření kulturních aktivit v poničených Sudetech. Našla zalíbený a způsob svého výtvarného vyjadřování v dřevořezu, kterému se začala intenzivně věnovat. Současně vyučovala malbu a kresbu na několika vysokých školách.
Výraznou stopu zanechala v historii po válce se utvářejícího třísouborového Divadla F. X. Šaldy, kde Eva Kubínová vytvořila v letech 1952–1977 výrazně stylizované a estetické kostýmy v celé řadě inscenací, a především českých oper (Dalibor, Čertova stěna, Hubička, Prodaná nevěsta…). Její pedagogickou a divadelní činnost přerušil rok 1968 a normalizace. Dodnes mohou diváci obdivovat z její kostýmní tvorby jedinou mistrovskou ukázku, strukturu sborových krojů dětí Severáčku z konce 50. let. S tvorbou dřevořezeb Eva Kubínová neustala. Na počátku své kariéry se zaměřila zejména na dřevořezby černobílé, v sedmdesátých letech začala používat barvy, které jejím dílům dodaly lyričnost. Eva Kubínová stále pracuje především s technikou dřevořezu, ale experimentuje i s počítačovou grafikou. Stále hledá nové možnosti uměleckého pohledu na svět.   

Mgr. Marie Matušková – za celoživotní přínos v oblasti rozvoje obce a regionu

Marie Matušková je původním povoláním učitelka češtiny, přírodopisu, výtvarné výchovy. Mimo jiné ji ovládalo přesvědčení, že děti se ve škole mají nejen ledacos dozvědět a naučit, ale také by tam měly chodit s chutí. Podle Marie Matuškové má děti škola bavit, a navíc by se měla stát i jejich zázemím. Vzhledem k často neutěšené rodinné situaci mnoha dětí ve Frýdlantském výběžku, bylo takové přesvědčení mnoha, dnes už dospělým, Mariiným žákům, velmi k užitku. Fakt, že po převratu roku 1989 se Marie Matušková stala první višňovskou starostkou, s její učitelskou praxí určitě souvisí. Novou funkci opět brala jako poslání. Do čeho spadla, objevovala postupně. Vyžadovalo to znalost nejen ekonomických souvislostí, ale i rozličných technologií a právních norem. Měla zadávat komplikované zakázky a nezmýlit se přitom. Nepodlehnout tlakům, které často nebylo možné ani pojmenovat. Přitom respektovat zájmy – mnohdy protichůdné – svých občanů. Hledat správné řešení. Protože šlo o to, na základě nových tzv. svobodných, ale v podstatě nelítostných poměrů – v rámci první neobratné fáze „dravého kapitalismu“, najít správnou cestu. Lidem v nouzi často pomohla ze svého. Proslulá je také Mariina osobní angažovanost, pokud jde o jednotlivé příběhy lidí, kteří si nevěděli rady. Jak za ně vyřizovala, co bylo třeba, pomáhala jim najít práci, upravit rodinné poměry – zkrátka nic jí nebylo jedno a rozhodně netrpěla nějakými předsudky. Višňová patří do tzv. záplavové oblasti – a právě velká voda, je pro všechny, kdo bydlí v blízkosti řeky Smědé a všech jejich přítoků – téma, kterému se vyhnout nelze. Jak s vodou zacházeli lidé, kteří zde žili před námi, co se od nich – zejména při záplavách – můžeme naučit a na co musíme přijít sami. Tím se Marie Matušková zabývá dodnes. Její citlivý a zároveň osvícený přístup k přírodě zachránil Višňovou i okolní vesnice nejen před ještě většími povodněmi, ale také před hrubými zásahy do naší krásné přírody, vandalismem ve jménu tzv. pokroku – jakého jsme dodnes bohužel tak často svědky. A pak není možné zapomenout na Mariiny mezinárodní aktivity – zejména na spolupráci s Francií v rámci „Srdce pro Evropu“ - Občané městečka Laval a jeho okolí (kraj Mayenne). Mnozí místní občané se tak poprvé podívali nejen do ciziny, ale i dál než za Liberec. Došlo i k pobytové výměně rodin.  Mnohá přátelství tak – navzdory oboustranné neznalosti jazyka – vydržela dodnes. Z Mariiným mezinárodním aktivitám se ovšem pojí i příhraniční spolupráce – s Polskem, s Německem – otevřené přechody, vzájemné návštěvy a spoustu dalších dobrých a příjemných věcí. Marie Matušková pro nás udělala mnoho – podstatně víc než lze od jediné ženy očekávat. A zůstal za ní obrovský kus práce, o to významnější, že se tak dělo v těžké zlomové době.

akad. soch. René Roubíček – za celoživotní přínos v oblasti kultury

Profesor René Roubíček (nar. 1922) má velkou zásluhu na světovém uznání českého uměleckého skla ve druhé polovině dvacátého století. Je to průkopník v pravém slova smyslu. Významnou roli sehrál jako umělec i jako pedagog. Hned po skončení 2. světové války začal učit na Odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově. Prosazoval nové pojetí moderního užitkového skla vycházející jak z podpory jeho jedinečných vlastností, tak z důrazu na tvarovou přehlednost a čistotu. Působil též na Akademii výtvarných umění v Praze (v období 1966 až 1968) a o mnoho let později – v roce 1994 – na proslulé Glass Summer School v americkém Pilchucku, kde měl kolem sebe studenty z celého světa. V roce 1998 uskutečnil přednáškové turné po Japonsku. Jako výtvarník pracoval nejprve v novoborském Uměleckém sklu (1945 až 1952), později v národním podniku Borské sklo (1955 až 1965); spolupracoval s pražským Ústavem bytové a oděvní kultury. Zásadní je jeho podíl na úspěchu českého skla na třech po sobě jdoucích světových výstavách, který započal v roce 1958 v Bruselu, pokračoval v Montrealu v roce 1967 a vyvrcholil v Ósace v roce 1970. René Roubíček na těchto přehlídkách představil sklo v podobě abstraktních prostorových objektů, kterými předběhl svou dobu. Sklo se již neuplatňovalo jen v podobě skleniček, pohárů, váz nebo mís, ale mohlo se projevit samo o sobě, jako krásný artefakt. Zvláště Brusel znamenal ve smyslu „osvobození skla“ osudový přelom. Podobně nadčasovými jsou jeho lustry a světelné objekty, jimž se ve spolupráci s předními českými architekty soustavně věnuje už od šedesátých let 20. století. Dílo René Roubíčka již patří k trvalým hodnotám moderního a současného umění – nikoliv jenom úzce vymezené sklářské tvorby. Jako takové je zastoupeno ve sbírkách předních českých institucí, jako je Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně nebo Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Můžeme se s ním setkat také v expozicích zahraničních muzeí a galerií: například v Pinakothek der Moderne v Mnichově, Stedelijk Museum v Amsterodamu, Victoria and Albert Museum v Londýně, Musée des Arts Décoratifs v Paříži, Museum Bellerive v Curychu, The Corning Museum of Glass v Corningu (USA), Museum of Glass v Tacomě (USA) nebo Koganezaki Crystal Park (Japonsko). Přes svůj úctyhodný věk je René Roubíček aktivním umělcem a svou tvorbu neustále prohlubuje.

RNDr. Tomáš Řídkošil – in memoriam – za celoživotní přínos v oblasti historie a rozvoje regionu

Od dětství snil o kráse nerostů a svůj sen si přenesl do života. Po absolvování gymnázia v Chrudimi pokračoval ve vysokoškolském studiu mineralogie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Stal se doktorem přírodních věd a jeho největší koníček se mu stalo jeho povoláním. Na fakultě zůstal pracovat jako asistent, ale pak se doslova upsal Muzeu Českého ráje a kraji Českého ráje a Podkrkonoší. Znovu se mu povedlo proslavit kozákovské drahé kameny v Evropě i v některých zemích Asie. Zároveň byl vynikajícím pedagogem a na „pana učitele“ s velkým P vzpomíná řada absolventů turnovské uměleckoprůmyslové školy i Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Dr. Řídkošil pracovně navštívil všechny kontinenty světa, spolupracoval s řadou kolegů v zahraničí, přednášel na konferencích i zahraničních vysokých školách. To však Tomášovi nestačilo. Z jeho iniciativy vznikl první český geopark Český ráj, který se brzo stal geoparkem evropského i světového významu. Měl to těžké, probojovával něco, co tu nebylo, potýkal se s lidskou nedůvěřivostí. Udělal pro to mnohé. Pracoval pro Českou geologickou službu, akademii věd i pro ministerstvo životního prostředí. Mnohdy jeho závazky a nápady přesáhly jeho možnosti.  Jeho zásluhou se však Geopark Český ráj stal fenoménem nejen naší republice, ale především ve světě.   

Jaroslava Žitná – za celoživotní přínos v oblasti rozvoje sportu a práce s mládeží

Vyrůstala v sokolské rodině a již od patnácti let pracovala jako cvičitelka (pomahatelka) v Sokole. Vystudovala Pedagogickou fakultu Karlovy Univerzity, obor přírodopis – zeměpis – chemie a později dálkově Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor – tělesná výchova a zdravotní tělesná výchova. Celý život učila na ZŠ Vrchlického v libereckých Pavlovicích. Všichni její žáci na ni rádi vzpomínají a po celá léta se k ní vždy a všude s velikou hrdostí hlásí. Velmi aktivně se angažovala při obnově Sokola v roce 1968. V roce 1989 se podílela na znovuobnovení tělocvičných jednot Sokolské župy Ještědské. V lednu 1991 byla zvolena náčelnicí ČOS v Praze. Současně také vykonávala funkci náčelnice Světového svazu sokolstva. Osobně řídila tři Všesokolské slety v Praze v letech 1994, 2000, 2006. Za své sportovní výkony v turistice obdržela titul Mistrovská třída. Zúčastnila se i několika zahraničních miniexpedic na Island, Špicberky a do Grónska, které většinou připravila a vedla. Téměř 25 let pracovala ve funkci náčelnice Tělocvičné jednoty Sokol Liberec I a v téže funkci také v předsednictvu Sokolské župy Ještědské. Je členkou vzdělavatelského sboru ČOS v Praze.Sestra „Jarina“ (jak ji většinou sokolové nazývají) zasvětila celý svůj život tomu, co je v našem životě tak důležité – sportu a tělovýchově. Vždyť heslem jednoho ze zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše je a navždy zůstane: „Ve zdravém těle, zdravý duch!“  Tímto heslem se Jaroslava Žitná celý život řídí a snaží se ho předávat dalším generacím vedle svých bohatých zkušeností a moudrosti. Sama je velmi skromná a pracuje na sto procent za jedinečnou velkou odměnu, a tou je dobrý pocit.