2013

 

Ing. Dalibor Dědek – za významný přínos v oblasti průmyslu a podpory veřejných projektů

Podnikatel se narodil roku 1957. Český podnikatel, mecenáš a spolumajitel skupiny firem Jablotron. Právě Jablotron stojí za vznikem zimní noclehárny pro bezdomovce v Praze, či za rozsáhlou rekonstrukcí bývalé Bižuterie na moderní domov pro seniory v Jablonci, podporuje Nadační fond Neuron pro podporu vědy a spolufinancuje nákup přístrojů do jablonecké nemocnice. Mimořádnou roli hraje ve správě a ochraně cenných horských luk v Jizerských horách. Úspěšnost firmy dovolila Dědkovi podpořit další nekomerční aktivity. Z dřívějška jmenujme například spoluúčast na rekonstrukci chrámu v Hejnicích. Jedním z významných mecenášských počinů poslední doby pak je koupě a rekonstrukce Prezidentské chaty v Jizerských horách a její bezplatné předání provozovateli s přáním zachování cenové dostupnosti služeb pro běžného turistu.

MUDr. Aleš Fürst – in memoriam – za celoživotní přínos v oblasti medicíny

Doktor Fürst se narodil roku 1942 v Praze v rodině venkovského lékaře z Dobřichovic. Do liberecké nemocnice nastoupil rok po své promoci v roce 1966 v Praze na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy a do odchodu do důchodu v roce 2004 v ní 38 let pracoval. Byl vzdělaným univerzálním internistou, ale jeho jméno je spojeno především s rozvojem kardiologie. Stál u vzniku první koronární jednotky v Liberci v roce 1974 a o 4 roky později u vybudování koronární jednotky a jednotky intermediální péče v tehdy novém pavilonu interních oborů. Ty existují na stejném místě dodnes. Pracoval jako vedoucí koronární jednotky až do vzniku kardiocentra v roce 2003, tedy bezmála 30 let. Mezi jeho žáky patří lékaři kardiocentra Pavel Nedbal a Pavel Kučera, ale také ambulantní kardiologové Jan Štrincl a Jaromil Gillár. Dilema zdraví – nemoc provázelo Aleše Fürsta celým životem. Uzdravoval jiné, ale sám od dětství trpěl diabetem. Své práci a péči o své nemocné tak často obětoval i vlastní zdraví. Zemřel náhle na infarkt myokardu v Krajské nemocnici v Liberci v létě 2012.

Aleš Jaluška – za celoživotní přínos v oblasti charitativní činnosti, pomoci znevýhodněným a handicapovaným

Aleš Jaluška se narodil roku 1947 v Praze. Celý svůj profesní život věnoval lidem Libereckého kraje jako duchovní Církve Československé husitské. V Držkově u Tanvaldu farářoval od roku 1971. V Lomnici nad Popelkou působí od roku 1988. Pro Aleše Jalušku jsou velkou rodinou horolezci. Už od roku 1970 slouží každý Štědrý den bohoslužbu na Cintoríně, což je hřbitov horolezců na Hrubé Skále. První bohoslužba se konala na počest výpravy do Peru, která se nevrátila. Od roku 1989 poskytoval duchovní péči lidem ve vězení Valdice. Věnoval se jim nejen ve vězení, ale i po výkonu trestu. Snaží se je podporovat při hledání zaměstnání, provázet je v hledání životní cesty. Roku 2005 začal učit na husitské teologické fakultě postpeniterciální péči. Pomáhá lidem jako duchovní a krizový intervenční pracovník v jednom. V letech 1997, 2002, 2010 a 2013 spoluorganizoval pomoc při povodních. Lidem z postižených oblastí pomáhal fyzickou prací, sbírkou v kostele i slovem.

prof. Ing. Zdeněk Kovář, CSc. – za celoživotní přínos v oblasti vysokého školství

Život profesora Kováře je do značné míry spojen s osudy liberecké vysoké školy. Na původní Vysoké škole strojní a následně Vysoké škole strojní a textilní působil od doby jejího vzniku, zpočátku jako student, později jako uznávaný pedagog. V období po roce 1968 mu bylo znemožněno pracovat na vysoké škole, vrátil se na ni až v roce 1990 a byl zvolen Akademickým senátem za jejího prvního polistopadového svobodně zvoleného rektora. Do života dnešní technické univerzity v Liberci zasáhl velmi výrazně zejména v 90. letech, kdy za jeho dvě funkční období vznikly další nové fakulty a jejich počet se ustálil na šesti. Zejména v 90. letech byl známou a výraznou osobností společenského a politického života v Liberci. V oblasti vysokého školství České republiky je nesmazatelně zapsán jako vůbec první předseda Klubu rektorů vysokých škol. V rámci této funkce se také zasloužil o přechod z totalitního systému vysokých škol do dnešní demokratické podoby. Kromě svých univerzitních aktivit se také zasloužil o dobré jméno tehdejší automobilky značky LIAZ, neboť byl průkopníkem a vůbec prvním českým účastníkem známé Rallye Paříž-Dakar.

PhDr. František Vydra – za celoživotní přínos v oblasti kulturního dědictví

Doktor František Vydra se narodil roku 1933 v zapadlé vesničce Branov poblíž hradu Křivoklát v okrese Rakovník. Po vojně začal působit jako učitel na okrese Liberec. Na ZŠ v Chrastavě strávil 27 let. Dálkově vystudoval Vysokou pedagogickou školu v Praze, při zaměstnání pak Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. V roce 1987 s úspěchem složil rigorózní zkoušky a na základě toho obhájil titul doktor filozofie. Jeho oborem byly cizí jazyky, a to ruština a angličtina, které 15 let vyučoval studenty gymnázia ve Frýdlantu. Kromě nich ovládal také španělštinu, němčinu, lužickou srbštinu a několik dalších. Jeho hluboký vztah k Lužickým Srbům pramenil z toho, že na gymnáziu studoval s několika třídami lužickosrbských studentů. Druhým důvodem je historický fakt, že dávní předkové dnešních Lužických Srbů – kmen Milčanů – založili před tisícem let město Chrastavu. Od roku 1995, již jako důchodce, převzal František Vydra vedení městského muzea a později také městského infocentra v Chrastavě. Zemřel roku 2021 v Praze.

Siegfried Weiss – za celoživotní přínos v popularizaci přírodních krás Libereckého kraje

Siegfried Weiss se narodil v Jablonci nad Nisou roku 1933. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Jablonci nad Nisou, poté absolvoval tamní uměleckou průmyslovku, obor rytectví. Po celou aktivní pracovní dráhu byl zaměstnán v podniku Bižuterie.  Jeho hlavním zájmem je krajina. Publikačně se poprvé podílel jako spoluautor na knize Jizerské ticho, která byla vydána v roce 1978.  Další obrazové knihy již vytvořil samostatně, většinou až po roce 1990. Opakovaně se věnoval půvabům Českého ráje, kde zachytil krásu skal, rybníků a české krajiny, rád zavítal i do Lužických hor. K výjimečným dílům Siegfrieda Weisse patří Leuteltova Kniha o lese, o které uvádí, že spoluvytvářela jeho vztah k Jizerským horám. Proto se rozhodl z ní vybrat a přeložit oblíbené části, doplnit je svými fotografiemi i několika vlastními básněmi, a vzdát tak nejen hold památce básníka lesa Gustava Leutelta, ale zároveň vyjádřit osobní dík horám, ve kterých hledal v dobách nejsilnějších životních změn rovnováhu a klid.